Jak vnímáte tento fenomén z hlediska svého oboru psychologie?
Řekl bych, že je to obdobné jako s alkoholem. Problém není v otázce, jestli pít nebo nepít alkohol. Je v tom vědět kdy přestat. A s Facebookem je to úplně stejné. Je třeba vědět, kdy se od Facebooku odpoutat a jít do reálného života. Já to vidím na lidech, kteří se snaží seznámit přes internetová média. Mají tendenci ke dvěma extrémům. Buď si vymění dva emaily a hned se jdou potkat, nebo si nekonečně dopisují a jakékoliv návrhy na seznámení odmítají. Ovšem problém seznamování je právě v tom, že je třeba držet tempo. A když se nedrží tempo, tak člověk prakticky není schopen navázat partnerský vztah. Kdežto na internetu….

Se navazuje příliš rychle?
Rychle se naváže kontakt, ale je problematické pak přejít do reality. Spousta ajťáků na tom zařve a spousta žen v domácnosti na tom žije. V dnešním světě je totiž problém se seznámit tzv. face to face.

Pokud máme například jedince, který se seznamuje pouze přes internet, ale seznámení v reálném životě mu ztroskotávají, mohou se někteří lidé dostat do takového stavu, kdy jim přijde atraktivnější komunikace pouze přes internet a ne naopak ta osobní?
Facebook je v pohodě, když funguje jako seznamka nebo způsob sdílení fotek či občasná komunikace. Problém je v lidech, kteří tím propásnou realizovat svou identitu a propásnou své žití. V dnešní době se nepřichází o život tím, že někdo někoho támhle picne. Dneska se přichází o život, že ho člověk probendí. Že nenaplní svou dráhu, svou identitu. Klasický příklad takového člověka je pětadvacetiletý kluk, který žije u rodičů, dělal pět škol a přitom žádnou nedokončil, rodiče ho živí a nejsou ho schopni vyhodit z baráku a on nedělá nic, pouze celé dny sedí na Facebooku. Partnerku nemá, má pouze pár občasných holek, ke kterým se dojde vyspat. Tím probendí svůj život. Toto je dnešní smrt. Pro tyto lidi je Facebook nebezpečný, protože mají tendenci s ním zaplácat samotu, ale nikdy nenaplní svůj život. V tomto směru vidím Facebook nebezpečný. Sám o sobě nebezpečný není, ale někteří lidé na něm ujíždí.

Psycholog PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. patří k největším kapacitám ve svém oboru.

Jedna z bloggerek na serveru Studenta.cz nedávno označila neustálé sledování statusů a fotografií druhých jako novodobé voyeurství. Souhlasil byste s podobným přirovnáním?
Otázkou je, jestli voyeurství máme chápat jako něco špatného. Chápejte, dříve lidé „nečuměli do bedny“, ale místo toho otevřeli okno a sledovali, kdo chodí po chodníku, kdo se s kým vyspal nebo potkal. Pozorování lidské komunity je přirozený jev. Ale opět záleží na té zdravé míře, aby člověk žil svůj život a ne ty těch druhých.

Takže pozorování druhých, ať po virtuální síti, je nám veskrze přirozené.
Hlavně si řekněme, co je zajímavé na životech ostatních lidí. Každý se rozchází, každý, s dovolením, prdí a každý máme přibližně stejné problémy. Upřímně řečeno, počet lidí, jejichž životy jsou opravdu zajímavé, je pět a půl. Já mám totiž pocit, že až na pár kuriozit, jsou ty naše životy tak nějak o ničem. Jsou si navzájem tak podobné, že není vlastně co „voyeuřit“. Mě vždy fascinuje, když se mě klienti ptají: „Doufám, že to nikde nepublikujete.“ A já se jich někdy zeptám: „A prosím vás, co je na tom vašem příběhu tak publikovatelného? Tak jste se rozešla s klukem no a …?“

Pavel Prchal