Přiznejme si na rovinu – pokud jsme s pedagogem spřáteleni, nejspíše jsme žádost poslali my. Miloš Čermák, úspěšný český novinář, publicista a znalec nových médií, který zároveň vyučuje na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, říká: „Sám studentům přátelství nikdy nenabízím, abych je nestresoval tím, že budu naštvaný, když odmítnou. Pokud mi jej nabídnou sami, vždycky ale přijmu.“ Pedagog na Vysoké škole ekonomické v Praze a spolumajitel IT firmy Jan Mittner toto tvrzení dosvědčuje slovy: „Většinou si přidávají oni mě, a to jak na Facebooku, tak na LinkedIn. Sám aktivně přátelství na sociálních sítích se svými studenty nenavazuji.“
Pokud se ale opravdu stanete přáteli, nikdy nezapomeňte, že přestože jste žádost odeslali vy, váš učitel o vás bude dostávat notifikace, vaše informace projedou jeho newsfeedem a možná se o vás časem začne zajímat stejně tak jako vy o něj. Jan Mittner k tomu dodává: „Docela mě zajímá, jak mí studenti žijí, a se zájmem sleduji jejich příspěvky a názory.“ Takže pozor, abyste nenapsali něco ve smyslu: „Tak tenhle &@#% mě fakt &@#%!! #&@% na jeho #&## $ßłĐ!!!“ (Neboli: „Tento vyučující mě trochu namíchl, rozhodl/a jsem se proto dnes již nepokračovat s psaním práce na jeho předmět.“) Kdo pak za kým poleze pro zápočet?
Odstup, odstup, odstup
Je možné, že se s učitelem po studiu stanete opravdovými přáteli. Prostě proto, že jste si vždycky rozuměli, nejste věkově rozděleni do dvou generací a hlavně jste si byli sympatičtí. Po dobu studia je však nezbytné udržovat si profesní odstup, už kvůli všem nevýhodám, které jsem zmínila na začátku. Dokonce na to sami studenti mají docela striktní názor. Studentka kulinářských umění v USA Ellyse Collins je jednou z takových. „U nás se na přátelství studenta s učitelem hledí s nevolí. Vždyť si učitelé musí držet odstup, dokud vyučují. Alespoň do té doby, než vás učit přestanou. Přátelství na Facebooku ve Spojených státech není zakázáno, ale hodně nás od něj odrazují.“
PRO a PROTI přátelství s učiteli
Rychlost a výuka
Velkou výhodou je rychlost komunikace. Potřebujete ihned zodpovědět nějaký dotaz? Napíšete zprávu – blik – a máte odpověď. Je pravda, že zkostnatělé byrokratické postupy a e-maily, na které vyučující odpoví až za rok (to se opravdu stalo!), nás někdy stojí mnoho energie a sprostých slov. „Na každém z mých profilů nějakým způsobem komunikuji s mnoha vyučujícími,“ říká Petr, student Univerzity Karlovy. Jasně, pokud učitel skrz sociální sítě sděluje studentům důležité detaily ohledně výuky, doporučuje jim články a studijní materiály, tak je vše v naprostém pořádku.
Nevýhodou je absence facebookového profilu některých studentů. Ti k těmto informacím nemají přístup. (Ano, asi se smějete, ale třeba ho někdo ze studentů opravdu nemá, představme si to!)
Inspirativní osobnost
Možná je pro nás vyučující velkou inspirací. Možná je novinářem, vědcem, hercem nebo majitelem počítačové firmy. Cestuje na zajímavá místa a ve svém oboru se neustále angažuje, navštěvuje důležité konference, setkává se s imponujícími lidmi. Sledujeme jej, protože k němu vzhlížíme, chceme znát jeho názory.
Co když ale pak učitel „postne“ fotku, kde se líbá se svou partnerkou/partnerem nebo je označen v albu „Jak jsme se zase zduněli jak sviňa“? Možná se také inspirujeme, ale možná také lehce opadne náš respekt k němu. Jak potom můžeme od daného vyučujícího ve škole přijímat seriózní úkoly, jít k němu na zkoušku, projednávat akademickou práci, když víme, že se dnes po hodině možná zase „zduní“ nebo je „zduněný“ už teď a tady?
Jazyk
Rychlé psaní postů, komentářů a zpráv na chatu znamená netrápit se tolik s gramatikou, diakritikou a mnohdy (ahoj grammar nazis!) ani s pravopisem. Vyučující nejsou jiní než my, takže píší zrovna tak. Co když budou psát komentáře typu „Neni blbej? Tak to sou teda pěkný kraviny, ciwe, bych blil neasi…“? (Ano, přeháním.) Budete mu pak mít chuť napsat do e-mailu „Vážený pane doktore, rád/a bych Vás požádal/a o XY a XY, protože ABC. S přáním hezkého dne, AB“? Proč psát uctivě a spisovně, když se to najednou zdá tak nějak nevyhovující?
Oboustranné sledování
Víme, kde večeřel, kde je na dovolené, a možná dokonce i to, kde bydlí. Víme, kdo jsou jeho přátelé, s kým se stýká, jak vypadá jeho partner, děti, dům, auto… Opravdu takové věci chceme vědět? A HLAVNĚ – chceme, aby on to samé věděl o nás? To je zásadní otázka. Má vědět, že místo výuky cestujete po světě? Že místo přípravy na zkoušku popíjíte v parku? Jak vypadáte v plavkách nebo co si o tom všem, co se ve světě děje, myslíte? Vztah studenta a vyučujícího by měl být určen primárně prostředím, ve kterém se doopravdy stýkají. Tedy učebním.
Sophia Preijde, která studuje vysokou školu ve švédském Malmö, souhlasí. „Nechci se přátelit se žádným z vyučujících, protože si myslím, že by je mohl můj profil hodně ovlivňovat. Mohli by mne soudit a s předsudky hodnotit a známkovat mé práce. Ve škole jsem prostě studentka. Nechci, aby o mně mí učitelé nějak smýšleli, protože jednou mě třeba budou doporučovat do práce. No, fakt nechci, aby viděli moje fotky z party!“ „Pouhé takovéto fotografie by mě s nejvyšší pravděpodobností neovlivnily,“ odpovídá Jan Mittner.
Střední versus vysoká škola
Stejně jako se liší způsob výuky na střední a vysoké škole, liší se i charakter učitele. Ti z vás, kteří už státnicují nebo se ke státnicím pomalu, ale jistě blíží, patrně na střední škole ještě ani svůj profil neměli, stejně jako vaši tehdejší učitelé. Pokud vašim vyučujícím bylo pod třicet, dneska pravděpodobně sociálními sítěmi žijí. Osobně nevidím důvod, proč si je nepřidat, pokud jste měli dobrý vztah. Už nemohou měnit stanovisko k hodnocení vašich testů a domácích úkolů, už je vám více než 18 a můžete pít a jim to nemusí vůbec vadit. Pokud ale na střední škole stále ještě studujete, je síťové přátelství ještě více nevhodné než s vysokoškolskými profesory.
Na středních školách v Americe je to trochu jiné, pokud je jeden z učitelů zároveň trenérem školního sportovního týmu nebo vede poškolní kroužek – třeba divadlo, recitaci nebo vaření. „Coachové“ se často se svými studenty „síťově přátelí“, a to z mnoha důvodů. Jedním z nich je fakt, že jsou pro své studenty velkou motivací. Jsou to jejich idolové, kteří je vedou k vítězství a se kterými tráví každý den po škole. Na Facebook umísťují mnoho fotek ze zápasů, představení či soutěží a síť je nejsnazším prostředkem pro jejich rozšíření mezi tým. U nás je systém na středních školách velmi odlišný. Adolphus King, dnes už vysokoškolský student, vzpomíná na svého trenéra ze střední školy: „Je pravda, že mám v přátelích jednoho učitele ze střední. Byl to zároveň můj trenér, rádce a imponoval mi. Naučil mě jít si za svými sny a cíli stůj co stůj. Začal jsem ho tehdy brát jako svého přítele. Když jsem odmaturoval, zeptal jsem se ho, jestli bych si ho nemohl přidat do přátel na Facebooku, a on souhlasil. Chtěli jsme oba vědět, co ten druhý dělá a jak se má. Občas si dáme vědět.“
Sophia ze Švédska dodává: „Moje učitelka španělštiny ze střední si mě sama přidala na Facebooku. Vůbec spolu ale nekomunikujeme. Teď jsem na Erasmu v Irsku a jedna z našich kantorek založila skupinu na FB, kde řešíme všechno ohledně našich hodin. Do přátel si ji ale nepřidám.“ Do třetice přidám názor Marcela Maiera, studenta VŠ v německém Stuttgartu: „U nás by si učitel studenta nepřidal a pravděpodobně ani naopak. Vyučující se tady snaží spíše vyhnout kontaktu se studenty na sociálních sítích, protože je to považováno za nevhodné.“
Jak to vidí vyučující?
Miloš Čermák, přednáší na Univerzitě Karlově:
„Já s přátelstvím na sítích ze své strany žádný problém nemám, protože můj profil je zcela veřejný, takže kdokoliv mě může sledovat, a mít tak stejný obsah jako ten, kdo se se mnou bude přímo ‚přátelit‘. To je i důvod, proč v poslední době nabídky častěji odmítám. Prostě proto, že se mi blíží hranice 5 000 přátel, kdy už další přijímat nebudu moci. Snažím se proto přijímat nabídky k přátelství hlavně od lidí, které osobně znám. Studenti mezi ně patří. Má to i určitou logiku v tom, že pak nehrozí riziko, že když mi napíšou přes Facebook vzkaz (většinou chtějí zápočet nebo něco takového), skončí ve folderu ‚ostatní‘ a já ho přehlédnu. To je dnes asi hlavní výhoda facebookového ‚přátelství‘. Na závěr bych řekl, že jestli se se mnou jako s učitelem budou přátelit, nechávám čistě na studentech.“
Jan Mittner, přednáší na VŠE:
„Záleží na situaci, osobně s tím ale nemám žádný problém. Se svou školitelkou na Ph.D. a dalšími výše postavenými pedagogy na fakultě mám spojení skrz LinkedIn. Co se týče mých studentů, vzhledem k nevelkému věkovému rozdílu jich mám řadu i mezi přáteli na Facebooku. a ještě více jich mám na LinkedIn. Přesto si myslím, že během trvání daného kurzu je lepší, aby byl určitý odstup zachován. Na Facebooku ani jinde neřeším různé ‚skupiny přátel‘ – všichni mohou vidět to samé. Obecně ale na sociální sítě nedávám příliš citlivé informace. Dávám si dobrý pozor na to, co uveřejňuji.“
Pavla Pšurná, přednáší na VŠE:
„Profil mám skrytý, je to částečně i z důvodu mého působení na VŠE. Netuším, zda si mě předtím studenti přidávali a vzhledem k tomu, že studenty jmény neznám a podle fotek je zřídka poznám, nemohu jistě říci, že mě ten a ten student ‚požádal o přátelství‘ (vím asi o dvou případech, ale to bylo v rámci psaní posudku na diplomovou práci, takže jsem jméno dobře znala). Obecně bych si nikdy studenty do profilu nepřidala, jelikož i tak je pro mě stěžejní získat si respekt (učím studenty jen o pár let mladší, v začátcích se mi dokonce stávalo, že jich bylo hodně starších než já), který si podle mého názoru přátelstvím na FB získat nelze. Už jen proto, že člověk zde sdílí osobní věci a to prostě k učení nepatří. Přirovnala bych to třeba ke klasickému pracovnímu poměru (podřízený–nadřízený).
Facebook jako nový intranet?
„Kdo nemá Facebook, jako by nebyl,“ se dříve hodně říkávalo. Dnes mají stránky nebo profily téměř všechny instituce, od knihoven, muzeí a galerií přes vzdělávací centra, jazykové instituty až po vysoké školy a jejich fakulty. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity na svých stránkách uveřejňuje novinky, informace o volbách nebo změnách konzultačních hodin, Provozně ekonomická fakulta České zemědělské univerzity zase dává na zeď odkazy na speciální semináře nebo na elektronické zdroje k psaní akademických prací a například Fakulta sociálních věd UK na Facebooku zveřejňovala ještě horké informace po výbuchu plynu ve vedlejší budově jednoho z jejích institutů.
Vesměs všechny fakulty podávají podobné informace, co je ale zajímavé, jsou dotazy studentů a žadatelů o studium na zdi, které jsou většinou do druhého dne zodpovězeny. Mnoho českých studentů získalo důležité zprávy o vysněném studiu v zahraničí právě na Facebooku, protože webové stránky jsou často nepřehledné. „Mým snem bylo studium na Novém Zélandu. Našla jsem si k tomu co nejvíc infa na webových stránkách a pak se na Facebooku zeptala na nejasnosti. Na všechno mi obsáhle a do detailů odpověděli a já byla skvěle připravena. Někteří by to ale mohli zneužívat a ptát se v podstatě na vše. A na to taky nemá nikdo čas,“ vzpomíná Markéta, dnes už zpátky doma. „Všichni učitelé tady v Irsku staví své účty na Twitteru nebo Facebooku na stejnou pozici jako telefonní číslo nebo e-mail, abychom je mohli co nejsnáze kontaktovat. Já sama bych si je ale nikdy nepřidala. Ve Švédsku by to tak žádný učitel neudělal,“ dodává Sophia.
Jak to vidí studenti?
Adolphus King, student VŠ v Texasu:
„Pár mých kamarádů říkalo, že si učitele přidali, protože jim sami řekli, že mají profil na Facebooku. Většinou jim prý píší zprávy s dotazy ke studiu. Já žádného profesora z vysoké v přátelích nemám.“
Marcel Maier, student VŠ ve Stuttgartu:
„Měl jsem na střední škole jednu učitelku, která byla zcela jiná než její kolegové. V posledním roce školy jsme jeli na výlet do Dublinu a ona nás doprovázela. Než jsme odjeli, spolužák vytvořil stránku na FB o našem výletě a přidal do ní i ji. I po návratu s ní mnoho studentů udržovalo kontakt, a dokonce nás všechny pozvala k sobě domů hrát hry na herní konzoli Wii.“
Ellyse Collins, studentka kulinářských umění v USA:
Přátelím se na FB s učitelkou ze střední školy, ale přidala jsem si ji až po maturitě. Její výuka byla speciální tím, že nás všechny brala jako sobě rovné a ptala se nás na naše životy. Proto jsme si vybudovaly přátelský vztah. Teď se s ní znám i trochu osobněji, proto jsem jí poslala žádost. Většinou na svůj profil dává fotky vnoučat a podobně.
„Jeden z mých učitelů mi vzápětí po úspěšném složení maturity nabídl tykání. Nesnáší ale technologie, tak nějaká přátelství na Facebooku nebo Instagramu vůbec řešit nemusím. Úplně mi stačí, když se občas potkáme a prohodíme pár slov. Přestože jsem ho měla moc ráda, nic víc o něm opravdu nepotřebuju vědět,“ říká Jana, bývalá studentka gymnázia v Písku.
Technologie se neustále posouvají a je možné, že Facebook a jiné sociální sítě jednou budou využívány jako primární způsob komunikace. To, že se mu prozatím většina profesorů brání, je ale pozitivní fakt, protože jen slovo „odstup“ jsme skloňovali více než dost. Zdá se také, že v zahraničí se situace nijak zásadně neliší od té u nás.
Nechceme působit jako militantní odsuzovatelé sociálních sítí, sami ho využíváme víc než dost, ale jestli má někdo studenty zachránit před „technologickou demencí“, neměli by to být naši učitelé? Facebook navíc odvádí pozornost při výuce, a co když se student zrovna prohrabává albem „Kalbička v Krkonoších“ přednášejícího?
Text: Jana Samšuková
Ilustrace: Helena Kočandrlová
